DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA - pomocný materiál pro žáky

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

I. ETAPA – 1. září 1939 (přepadení Polska Německem) – 21. června 1941 (kontinentální Evropa podrobena)                                                                                                                                    

II. ETAPA – 22. června 1941 (útok Německa na SSSR) – zima 1942-1943 (konec postupu Německa a Japonska)

III. ETAPA – počátek 1943 (nástup Spojenců na všech frontách) – počátek června 1944 (zatlačení agresorů)

IV. ETAPA – 6. června 1944 (otevření druhé fronty v Evropě) – květen, resp. září 1945 (vítězství Spojenců)

Průběh války

Revizionistické státy Německo, Itálie a Japonsko chtěly z různých důvodů zásadně změnit uspořádání vzešlé z Versailleského systému. Po Mandžusku, Etiopii a Číně a po účasti na španělské občanské válce se odhodlaly k rozpoutání světového konfliktu – staly se agresory.

Velmoci nezabránily Hitlerovi včas v nástupu proti malým zemím uprostřed Evropy. Neměly zájem o dohodu se Sovětským svazem na obranu proti fašismu. Hitler se chtěl zmocnit po Polsku ještě odvěkého protivníka Francie bez komplikací z východu, proto nabídl Sovětskému svazu dohodu o vzájemném neútočení. 

Německo po obsazení Československa (od roku 1938 ve spolupráci s Polskem a Maďarskem a po dohodě s Francií, Británií a Itálií) a Rakouska (1938) velmi rychle a s minimálními ztrátami dostalo od 1. září 1939 do 21. června 1941 Polsko, Dánsko, Norsko, Francii (dvě třetiny přímo obsadilo, zbytek byl ve správě kolaborantské vlády ve Vichy), Jugoslávii, Řecko. Na evropské pevnině zůstaly neobsazeny Švédsko (vyhlásilo neutralitu), Španělsko a Portugalsko (napovrch neutrální), Švýcarsko (neutrální). Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko s Hitlerem v různé míře a době spolupracovaly.

22. června 1941 napadl Hitler Sovětský svaz. Když Japonsko napadlo počátkem prosince USA, Německo též vyhlásilo Americe válku. Japonsko se zmocnilo mnoha území v jihovýchodní Asii a zamýšlelo napadnout Austrálii a Indii. Itálie se snažila mít vojenský vliv v severní Africe.

Protihitlerovská koalice Spojenců – Velká Británie, Francie, Sovětský svaz, Spojené státy – však vydržela i tuto druhou etapu války do zimy 1942-1943. Iniciativa na východě Evropy přešla na stranu Sovětského svazu, Spojenci vybojovali důležitá vítězství v severní Africe, na Sicílii a v severní Francii. Itálie byla nakonec roku 1943 zcela eliminována, Německo utrpělo závažné porážky v Evropě a Japonsko na Dálném Východě.

70% všech ztrát utrpělo Německo na východní frontě. Zásadní význam měly bitvy u Moskvy (1941-1942), u Stalingradu (1942-1943 – dnes má název Volgograd, na každé straně padl milion vojáků) a u Kurska (1943 s největší tankovou bitvou v historii, na každé straně padlo půl milionu vojáků).

Zásadní význam na africkém bojišti měla bitva u El Alameinu v říjnu 1942, na Dálném Východě bitva u souostroví Midway (1942) a bitva o Iwodžimu a Okinawu (1945).

V letecké bitvě o Británii (1940, největší letecké střetnutí v dějinách) bylo Německo poraženo. Neumělo zabránit později ani vylodění Spojenců v oblasti Lamanšského průlivu (6. června 1944, největší vyloďovací operace v historii). Tento přesun tří milionů spojeneckých vojáků umožnil otevření protihitlerovské tzv. druhé fronty v Evropě, která byla plánována již od roku 1942. (V důsledku neustálých odkladů jejího otevření se značná část Evropy nakonec octla ve vlivovém území postupující Rudé armády Sovětského svazu.)

Čísla

Válka trvala šest let a postupně do ní bylo vtaženo 70 států s více než 80 procenty obyvatelstva světa. Válčilo se na území 40 států Evropy, Asie, Afriky a Oceánie.

Do druhé světové války bylo nasazeno 100 milionů vojáků ze 48 zemí všech kontinentů. Na všechny oblasti bojů měla válka pustošivý dopad, státy měly poničené hospodářství, zejména infrastrukturu.

Na všech frontách zahynulo 55 milionů lidí, další oběti byly mezi civilisty, 35 milionů bylo raněno. Nejméně polovinu obětí zavinilo masové vraždění v nacistických koncentračních táborech i jinde, jakož i masové bombardování, zejména měst.

Při osvobozování Československa padlo mj. asi 144 000 vojáků Rudé armády Sovětského svazu, na 400 000 bylo raněno, 116 vojáků armády USA, 406 bylo raněno, a mnoho dalších z řad polské, rumunské či belgické armády, z řad desítek národností mezi partyzány atd.

Nejvíce obětí (z pohledu celkového počtu obyvatel) mělo Polsko, které ztratilo 17 % svého předválečného obyvatelstva, přes šest milionů lidí. Na druhé místo se dostala Jugoslávie s přibližně 10,9 %, což představuje 1,7-2 miliony lidí. Třetí je Sovětský svaz (zkratka SSSR) s 10,4 %, to je 20 milionů, ale nejnovější údaje uvádějí až 26 milionů, z toho 18 milionů civilního obyvatelstva. Britové přišli o 388 tisíc lidí, což představovalo 0,8 % obyvatel, Američané o 407 tisíc (0,4 % obyvatel). Němců zahynulo sedm milionů, tedy 9,5 % obyvatel. Po válce zůstalo ve světě na 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků. Spojenecké mocnosti stála válka na 350 miliard dolarů, Německo, Itálii a Japonsko přes 200 miliard. Také nesmíme zapomenout na to, že nacisté plánovitě zavraždili okolo šesti milionů Židů ze všech evropských zemí.

Československo

Českoslovenští občané bojovali na všech frontách. Většinou jako příslušníci čs. armády pod vrchním velením spojeneckých států. Výjimkou byli naši letci ve Velké Británii, kteří byli příslušníky Britského královského letectva, tedy v tom smyslu i poddanými britského krále. (Po válce byla jejich přísaha cizímu státu – Británie mezitím přestala být pro SSSR spojencem, a byla tedy chápána i tehdejší prosovětskou čs. vládou jako nepřátelská země – často důvodem pro pronásledování těchto bojovníků.) Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů. Asi 335 tisíc lidí zahynulo. Převážná většina mrtvých pocházela z řad Židů: bylo jich 277 tisíc, z toho 15 tisíc dětí. Nacisté zavraždili rovněž na šest tisíc Romů. Dalších 10 tisíc vězňů padlo hladem a vysílením, když je koncem války hnali esesáci z koncentráků ohrožovaných postupujícími Spojenci přes území protektorátu.

Při masových represáliích proti obyvatelstvu protektorátu na podzim 1941, za prvního stanného práva, Němci popravili, nebo jinak zlikvidovali 500 lidí. Za druhého stanného práva, vyhlášeného po atentátu na Heydricha od května do začátku července 1942, přišlo o život na pět tisíc mužů a žen. Jen v pražské Pankrácké věznici bylo za války nacisty popraveno 1075 našich lidí, z toho 157 žen.

Na různá místa zaútočili spojenečtí letci, při tom zahynulo na 7 500 civilistů. Okolo 10 tisíc Čechů se stalo obětí německého teroru. Dalších 95 tisíc mužů, žen a dětí doplatilo na nejrůznější válečná omezení, jako byl nedostatek léků, kvalitního jídla a podobně. Na frontách padlo 25 tisíc československých vojáků. Např. do bojů v čs. armádním sboru na východní frontě se zapojilo skoro 20 000 našich občanů, při osvobozování našeho území padlo 3500 vojáků sboru.

V Pražském povstání proti nacistům v květnu 1945 vystoupilo 30 000 ozbrojených bojovníků, rukama statisíců občanů bylo postaveno 2200 barikád. Za pět dní tu padlo 2898 lidí.

V roce 1946 registrovaly československé úřady 33 345 invalidů a 56 643 pozůstalých. Malý počet pozůstalých si lze vysvětlit tím, že v koncentrácích a na popravištích skončily rodiny (zejména židovské) často celé.

S myšlenkou odsunu Němců z československého pohraničí do Německa přišli už na počátku války Britové. Totéž požadoval domácí odboj. Nakonec dospěli představitelé tří vítězných mocností Churchill, Stalin a Roosevelt ke stejnému závěru. Spojenecká kontrolní rada pro Německo určila, že z Československa přesídlí 1,75 milionu Němců do amerického okupačního sektoru a 750 tisíc do sovětského.

Důsledky

Po válce postupně slábla úloha Francie a Británie ve světovém měřítku. Ústředními mocnostmi se staly USA a SSSR. Jejich soupeření po válce se označuje pojmem „studená válka“. Vytvořila se vojenská uskupení NATO (1949, západ Evropy a jiné) a Varšavská smlouva (1955, východ Evropy). Ekonomicky se přidružovala východní Evropa k SSSR, později i další státy, v tzv. Radě vzájemné hospodářské pomoci (1949). USA a západní Evropa, později i jiné státy, se spojily v různých formách tzv. Evropského společenství (od 1951). Určité prvky tehdejšího politického, vojenského a hospodářského soupeření jsou patrny v evropských či světových událostech i dnes.

Vítězní spojenci nakonec neuzavřeli s poraženými státy žádné mírové smlouvy. Tento stav, velmi neobvyklý v dějinách válek, trvá dodnes a umožňoval vliv Francie, Velké Británie, ale zejména SSSR a USA na světovou politiku. Armády těchto zemí v různé míře okupovaly cizí území a děje se tak i dnes. Síly Spojenců jsou v Německu (SSSR se okupace po roce 1990 vzdal), byly v Rakousku (do 1955), v Itálii (USA však odmítly, stejně jako v Japonsku, umožnit tam také přítomnost armády SSSR), ve státech západní Evropy (jednotky USA, případně Velké Británie a Francie, později též jako vojska NATO) a východní Evropy (SSSR, později též jako vojska Varšavské smlouvy). Obsazeny po válce nebyly země, které v ní vystupovaly jako neutrální. Jediný stát, odkud okupační armády SSSR a USA velmi brzy (za pět měsíců po válce) odešly, bylo Československo. Byl to nebývalý úspěch diplomacie presidenta Edvarda Beneše. Počátkem šedesátých let obnovení okupace úspěšně zabránil i tehdejší president Antonín Novotný. (Roku 1968 v návaznosti na svá okupační práva SSSR svou přítomnost u nás silou obnovil – to je však jiná, složitá kapitola dějin.)

(jako pomůcka pro žáky – s použitím článků Karla Pacnera, Jana Eichlera a Tomáše Jakla ©ZŠ a MŠ Petřiny-jih VK 2015)